Pepa Chaloupka

 

17.5. 1910 Licomělice – 8.5. 1945 Praha
nedožitých 35 let

 

Nikdy nevíte, jak silný můžete být, dokud síla není jediná možnost, která vám zbývá.
- Tupac Shakur

Vlastenectví je láska k vlastnímu národu, nikoli nenávist k národům jiným.
- T.G. Masaryk 

 

Dětství

Josef Chaloupka, pro místní obyvatele Pepa, se narodil v úterý 17. května 1910 v Licomělicích č.p. 25 jako nejmladší ze čtyř dětí rolníka Josefa (16.3. 1875-28.12. 1937) a Marie (14.1. 1878-27.11. 1951) Chaloupkových, kteří pocházeli ze Stojic. Jeho starší sourozenci se jmenovali Jindra (17.6. 1899-1970), Ludmila (1901-22.9. 1965) – provdaná Sobotková do Veselí, a Marie (zemřela 1960) – provdaná Dostálová do Jeníkovic.
Tatínek i bratr Jindra byli členy sboru dobrovolných hasičů v Licomělicích (Jindra od roku 1919 do 19.2. 1952, kdy ze sboru vystoupil). 

Fotografie z roku 1924: Ludmila Chaloupková se vdává za pana Sobotku z Veselí. Pepovi bylo tehdy 14 let (Za nevěstou stojí maminka - Marie Chaloupková – za ní po pravici Pepa, po levici Jindra, vedle něho tatínek – Josef Chaloupka. Pepova druhá sestra, které říkali Mařka, sedí po pravici nevěsty.)

Jak se žilo, když se Pepa roku 1910 narodil?

Pepa se narodil do rolnické usedlosti na Chrudimsku, oblasti vyloženě zemědělské. Život rodiny se řídil ročními obdobími – od jara do podzimu se žilo převážně venku, pracovalo se na poli, v sadě, lese, pásl se dobytek, selo se a sklízelo, přes zimu se opravovaly nástroje, dralo se peří, připravovalo se na jaro. Každý rok měl stejný rytmus, který narušovala pouze sucha, přílišné deště, krupobití, neúroda a válka.

Ve společnosti, a na venkově zvlášť, bylo otcovo slovo zákon – co řekl tatínek, to platilo, odmlouvání neexistovalo. Děti byly odmalička vedeny k práci – dívky pomáhaly v domácnosti s vařením, chodily dojit, staraly se o drůběž, pěstovaly zeleninu. Mužům připadla těžší práce jako bylo orání, příprava dřeva na zimu, opravy nářadí a v hospodářství, kosení při žních. Během žní se ovšem musel zapojit každý člen rodiny, najímali se čeledíni a děvečky na výpomoc.

Měsíc před tím, než se Pepa narodil, provedl pardubický průkopník letectví Ing. Jan Kašpar svůj první let, dlouhý asi 2 km, v Mladé Boleslavi vyráběla firma Laurin & Klement kola, motocykly a auta, v zemi už jezdily vlaky, Čechy a Morava byly součástí rakousko-uherského mocnářství, ženy neměly právo volit, ženské spolky bojovaly za přístup žen ke vzdělání, rodina na venkově měla v průměru 4 až 5 dětí, k mezinárodní komunikaci se používal telefon nebo telegraf. V den Pepova narození hrálo Národní divadlo Smetanovu operu Tajemství.  

Pepa a školy

Pepa vychodil 5 tříd obecné školy, 4 třídy občanské školy a 2 třídy pokračovací. Vyučil se obchodním příručím.

Pepovy záliby

• Rád hrál kuželky. Základní vojenskou službu prodělal u dělostřeleckého pluku a zacílit později na kuželky zřejmě nebyl problém.
  Když byl z četnické stanice Zbraslav u Prahy služebně převelen do Královce u Trutnova, obdržel ještě před svým odjezdem v dubnu 1937 od Kuželkářského klubu Zbraslav vřelý dopis:
  „Milý kolego! Správní výbor v dnešní schůzi velmi těžce vzal na vědomí, že služebním určením, kterým změněno Tvoje působiště, ztrácí v Tobě uvědomělého sportovce, kvalif. hráče a sympatického milého kamaráda, který sportovním a společenským vystupováním projevoval vždy a za každých okolností ušlechtilost duše a vysokou úroveň našeho klubu. Přejeme Ti ze srdce, abys i v novém prostředí našel tak upřímné přátelství jako je naše a v životním povolání i sportu nechť setkáváš se jen s příjemnými výsledky.“
• Rád fotografoval.
• Rád a hodně četl. Knih měl opravdu hodně. Byl členem ELK neboli Evropského literárního klubu, který byl založen roku 1935 a zrušen roku 1949. Jednalo se o významné nakladatelství a spolek (zdroj Wikipedia). Mezi československými nakladateli to byla novinka: konala se pravidelná osobní setkání a společenské akce, na nichž se setkávali autoři a překladatelé se čtenáři a vytvářela se mezi nimi důležitá vazba. Tento literární klub byl postavený na svých členech, což byli odběratelé knih. Platili měsíční poplatek, který představoval za jednu knihu polovinu ceny. Sídlo Evropského literárního klubu bylo v Praze. Reprezentativní prostory klubu se nacházely v Paláci Lucerna. Součástí klubu byly divadelní, filmové a gramofonové služby.

1930–1932 (18 měsíců) vojenská služba u dělostřeleckého pluku 103 v Terezíně, dosáhl hodnosti četaře, obdržel odznak pro miřiče a dělovody II. třídy.

Fotografie z doby Pepovy základní vojenské služby.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

K 1.3. 1935 byl přijat do šestiměsíční četnické školy v Praze. Na četnické škole v Praze výtečně prospíval: ze zbraní, střelby a zeměpisu měl nejlepší možnou známku, z němčiny druhou nejlepší. Školu ukončil s prospěchem velmi dobrý jako 81. student ze 178. 
Znalost jazyků: česky slovem i písmem, německy částečně slovem i písmem.

V osobní kartě četníka se zaznamenávaly i zvláštní dovednosti. V Pepově kartě se uvádí: jezdec na kole, motocyklista, jezdec na koni, plavec, fotografování.

24.6. 1935 onemocněl na žaludeční koliku

30.8. 1935 četnickou školu dokončil s prospěchem velmi dobrým, zařazen k četnictvu ČSR a poslán na četnickou stanici do Broumova

od 31.3. 1936 přemístěn na četnickou stanici ve Zbraslavi u Prahy, stává se členem místního kuželkářského spolku

Fotografie pochází ze školního tabla absolventů četnické školy. Pepovi bylo tehdy 25 let.

Kdo to byli četníci?

Četníci byli členové vojensky organizovaného strážného sboru, kteří na celém území Československa udržovali veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost. 

Stejně jako vojáci nesměli za první republiky volit – neměli volební právo a podléhali vojenským trestním zákonům a soudům, ve vztahu k vojsku si byli rovni svými hodnostmi. Bydleli v kasárnách, mimo ně směl bydlet pouze ženatý četník nebo velitel. Pokud se chtěl četník oženit, musel požádat o svolení – jeho budoucí manželka musela být „vyššími místy schválena“ – důvodem byla starost o pověst četnictva (stejně jako vojska) v očích veřejnosti: manželka musela být tedy počestná, neproblémová žena či dívka, četník ji musel dokázat uživit, takže nemělo cenu si brát nemajetnou dívku, pokud byl u četnictva teprve krátce a jeho gáže byla nízká – nedokázal by finančně zajistit rodinu a hrozilo by nebezpečí poškození jeho pověsti v důsledku existenčních problémů (tudíž by povolení k sňatku nedostal).

Více o četnictvu a životě četníků se můžete dočíst v knihách autora Michala Dlouhého nebo na webových stránkách Četnické stanice Chlumec nad Cidlinou.

 

Stráž obrany státu (SOS)

od 20.4. 1937 přeložen na četnickou stanici Königshan (dnešní Královec u Trutnova, oddělení Trutnov), zařazen do pohraniční jednotky Stráže obrany státu (SOS)

28.12. 1937 umírá Pepův tatínek Josef Chaloupka (62 let)

13.1. 1938 onemocněl na žaludeční a střevní nemoc (zjistilo se, že má vřed na dvanácterníku), převezen do Hradce Králové, operace 

23.3. 1938 nastoupil zpět do služby na četnickou stanici – zdráv a služby schopen 

v září 1938 případ vyzvědače Jirschika

 

Co znamená SOS?

SOS je zkratka pro pohraniční prapory Stráže obrany státu. Jejím členům se někdy říkalo sosáci. Pro některé lidi jsou členové SOS hraničáři, pro něž válka začala už v roce 1936.

Prapory SOS vznikly na základě vládního nařízení č. 270/1936 výnosem ministra vnitra ze dne 23.10. 1936. Politické vedení Československé republiky tím reagovalo na narůstající agresivitu sousedního Německa a zhoršující se situaci v pohraničí.

Někteří mluví o hraničářské armádě čtyř uniforem: její členové nosili četnickou a policejní přilbu, finančnickou brigadýrku i vojenskou lodičku, protože tyto pohraniční prapory tvořili příslušníci Finanční stráže, četnictva a policie z pohraničních oblastí, kterým v případě bojové pohotovosti měli vypomoci vojenští záložníci. 

O Stráži obrany státu se po skončení války moc nemluvilo a vypadalo to, že SOS samotná, její členové i události té doby jsou odsouzeny k zapomnění. Naštěstí však existuje několik historiků a obdivovatelů, kteří postupně odkrývají nánosy času, vyvracejí výmysly i záměrné překrucování faktů a seznamují nás se statečností a obětavostí našich předků.

Roku 1936 došlo ke zřízení 30 pohraničních praporů (společně s Prahou jich bylo 31). Prapory nesly název podle města, ve kterém sídlilo velitelství.

Podle vládního nařízení měly prapory SOS plnit 3 základní úkoly:

• ochrana neporušitelnosti státní hranice a nedotknutelnosti státního území (střežení hranice, spolupráce na vojenské obraně, zpravodajská činnost),
• spolupůsobení při ochraně veřejného pořádku, klidu a bezpečnosti,
• spolupůsobení při provádění úkonů celní správy.
   

Nejdůležitější byl první úkol – zbývající dva se plnily v případě, že členy SOS nezaměstnával úkol první. Stráž obrany státu a její členové stáli v první linii obrany státu – jejich povolání bylo životu nebezpečné (někteří zde položili svůj život, docházelo k jejich únosům do Německa, věznění, týrání), fyzicky a psychicky velmi náročné a vysilující, a to i pro jejich rodiny (manželky je většinou odmítaly opustit a nechtěly se přesunout do bezpečného vnitrozemí). Bylo jich málo a měli na starosti kilometry hornatého, často hustě zalesněného a hlavně ze strany místních obyvatel nepřátelsky laděného území. Přestože se nacházeli ve vlastní zemi, tam, kde sloužili, bezpečno nebylo. 

A přesně do této „první“ linie byl Pepa Chaloupka 20.4. 1937 přeložen, a to na četnickou stanici Königshan (dnešní Královec u Trutnova), kde byl zařazen i do pohraniční jednotky Stráže obrany státu. 

Královec u Trutnova spadal pod prapor Jičín, kterému velel major Josef Wurm. Pod jičínský prapor spadaly politické okresy Broumov, Dvůr Králové n. Labem, Hořice, Jičín, Jilemnice, Náchod, Nová Paka, Semily, Trutnov a Vrchlabí.

12.3. 1938 došlo k anšlusu Rakouska (připojení Rakouska k Německu – bylo jasné, že další na řadě je Československo, lidé tehdy už tušili, že vojenský konflikt je nevyhnutelný)

Od září 1938 konal Pepa službu v obvodu stanice Špindlerův Mlýn jako posila SOS, kdy hlídka tvořená dvěma četníky a několika vojáky zastřelila na útěku německého vyzvědače a člena německých jednotek SA Fritze Jirschika.
Po okupaci českých zemí začalo gestapo zatýkat ty, kteří byli incidentu přítomni. Smrt Jirschika se mediálně použila k propagandistickým účelům. Pepa byl předán do věznice okresního soudu ve Vrchlabí. Z věznice se mu 3.11. 1939 podařilo uprchnout. V té době mu bylo 29 let.

Důležité historické okamžiky s přímým vlivem na Pepův život

23.9. 1938 prezident Edvard Beneš vyhlásil všeobecnou mobilizaci československé armády

30.9. 1938 československá vláda přijala mnichovský diktát a odstoupení části území Německu (Mnichovskou dohodu podepsali zástupci Německa, Francie, Anglie a Itálie)

1.10.1938 československá vláda podlehla nátlaku z Polska a souhlasila s odtržením Těšínska

5.10. 1938 prezident Edvard Beneš abdikoval na funkci prezidenta a odletěl do exilu

6.10. 1938  Jozef Tiso s dalšími lidmi vytvořil autonomní slovenskou vládu 

2.11. 1938 ČSR bylo donuceno postoupit Maďarsku jižní Slovensko a jižní část Podkarpatské Rusi

30.11. 1938 prezidentem je zvolen Emil Hácha (období tzv. druhé republiky od 1.10. 1938 do 15.3. 1939)

 

Rok 1939 - přichází okupace a válka

od 10.1. 1939 je Pepa přeložen na četnickou stanici v Nové Pace (oddělení Jičín)

15.3. 1939 německá nacistická armáda vstupuje na zbylé území ČSR – proces zkázy Československé republiky je dokonán, vzniká Protektorát Čechy a Morava a její obyvatelé vstupují do velmi náročného a život ohrožujícího šestiletého období

25.5. 1939 zatčen gestapem

3.11. 1939 útěk z vězení ve Vrchlabí, pražské gestapo na něho vydalo zatykač, v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti

2x nová identita – za pomoci domácího odboje, zastoupeného zejména Obranou národa, získává novou legitimaci (roku 1940 na jméno Jaroslav Prošvic – pokusil se na ni uprchnout do Anglie, ale v Maďarsku byl zatčen, v Hodoníně gestapu opět utekl), později získává další legitimaci, a to na jméno Rudolf Falta. Pracuje jako dělník v Kvasinách u stavitele Františka Kocha, který pomáhá také dalším pronásledovaným.

v září 1942 je spolu s dalšími dělníky z Kvasin nuceně nasazen na práci v Německu, Pepa (v té době Rudolf Falta) pracuje v Berlíně v továrně na výrobu lokomotiv (BLW - Borsig Lokomotive Werke)

Na fotografii je Pepa jako Jaroslav Prošvic (jeho první falešná identita z roku 1940). Na fotografii je mu 30 let.

Nucené nasazení 

Němečtí muži byli v armádě nebo v bezpečnostních složkách. Aby se nejen udržela výroba, ale dokonce znásobila – zbrojní výroba rostla už od konce roku 1942,  například výroba tanků se v letech 1942 až 1944 zpětinásobila – bylo zapotřebí velkého počtu dělníků.

Nasazování na práci ve velkém začalo roku 1940 a zesílilo od roku 1942 (v tomto roce byl do Říše poslán i Pepa). Německo narazilo na odpor v Sovětském svazu a ideu bleskové války se mu nepodařilo uskutečnit. Koncem roku 1942 bylo jasné, že wehrmacht u Stalingradu prohraje. 

Nucené nasazení nebo také totální nasazení je nucená práce, které se v období německé okupace museli podřídit obyvatelé obsazených území, kteří byli posílání do různých částí Říše jako levná pracovní síla (nebo v případě vězňů z koncentračních táborů a zajatců pracovní síla zcela zdarma). Těm, kdo by nasazení na práci odmítli nebo se jinak snažili vyhýbat práci, hrozil trest smrti.

Nucené práce vykonávali civilní dělníci (případ Pepy), váleční zajatci a vězni z koncentračních táborů.  

22.9. 1942–28.4. 1943 maminka Marie a bratr Jindra vězněni v internačním táboře ve Svatobořicích

Internační tábor Svatobořice (1942-1945)

Jak známo, gestapo za Protektorátu nelenilo. V roce 1942 odstartovalo takzvanou Akci E (Aktion Emigranten). Při této akci docházelo k hromadnému zatýkání rodinných příslušníků a příbuzných politiků, vojáků a četníků, kteří uprchli za hranice. Tito příbuzní byli předběžně, do dalšího rozhodnutí úřadů, umístěni v internačním táboře. Týkalo se to především rodičů mladších sedmdesáti let, manželek, sourozenců a dětí starších sedmnácti let. K jejich uvěznění sloužil internační tábor ve Svatobořicích na jižní Moravě. 

Pepova maminka Marie a jeho bratr Jindra byli mezi prvními, kteří byli do tábora deportováni – deportace začaly 17.9. 1942 a oni nastoupili 22.9. 1942.

Kdo byl František Koch z Kvasin?

František Koch byl stavitel z Kvasin a spolupracovník odboje za okupace. 

„5. února 1943 byl zatčen bývalý starosta obce, stavitel František Koch a byl vězněn v Praze na Pankráci.“ (Zdroj: Kvasiny zpravodaj_2018_82_komplet.pdf)

František Koch byl v Kvasinách dvakrát starostou: v letech 1931-1941 a od června do července 1945 jako předseda MNV.

Jaro 1945

jaro 1945 Pepa se vrátil z Berlína, pobýval v Kvasinách, kde v březnu vznikla skupina napojená na ilegální vojenskou organizaci – vznikla zde tři vojenská družstva, Pepa byl zahrnut do prvního 

3.5. 1945 Pepa (pravděpodobně) odjíždí do Prahy

Boj o osvobození Prahy

5.5. –8.5. 1945 Pepa se na četnickém velitelství hlásí zpět do služby, aktivní účast na Pražském povstání a při obraně Staroměstské radnice

8. 5. 1945 – v odpoledních hodinách Pepa zahynul při obraně Staroměstské radnice, kdy pancéřovou pěstí odstřeloval německé tanky – padl v 1. patře, v rohové místnosti naproti kostelu sv. Mikuláše.
Jeho tělo bylo nejprve odneseno zpět do četnických kasáren, poté přeneseno do provizorní márnice v kostele sv. Jakuba, kde bylo 9.5. podle falešných dokladů, které u sebe měl, chybně identifikováno jako tělo Rudolfa Falty, a poté pohřbeno.

Když začalo povstání v Praze, byl Adolf Hitler mrtvý, americká armáda už byla na českém území, sovětská se očekávala, ale pro esesmany a jiné německé ozbrojené složky to na věci nic neměnilo – Prahu a Protektorát stále považovaly za součást Říše a nemínily strpět žádný odpor.

Četnictvo v letech 1939-1945 dále existovalo, proběhly v něm však čistky a čeští četníci, kteří zůstali, nebyli v lehké situaci. Velká část z nich se i s rizikem ztráty života a ohrožení vlastní rodiny během této doby zapojila do odboje, uschovávání zbraní a do různých druhů pomoci obyvatelstvu i výsadkářům. Někteří za to zaplatili životem. 

I v době protektorátu sídlilo Zemské četnické velitelství v Praze v Karmelitské ulici 2 na Malé Straně, kde se v době vypuknutí Pražského povstání nacházelo 68 příslušníků četnictva. V kasárnách Jiřího z Poděbrad, která se za císařství jmenovala Josefská, od vzniku republiky nesla jméno po českém královi Jiříkovi z Poděbrad (za okupace nazývaná Hybernská) na Novém Městě na dnešním náměstí Republiky (Obchodní centrum Palladium), se nacházelo přibližně 247 příslušníků. S dalšími pražskými stanicemi bylo na území hlavního města zhruba 400 příslušníků četnictva.

Četnictvo mělo nejpočetnější výzbroj – pro povstání v Praze se použila výzbroj ukrytá šest let na Zemském četnickém velitelství, kterou zbrojíř ke konci války zkontroloval a předal k použití. 

Pepa byl rád, že se mohl zapojit do boje, nečinnost ho ubíjela. Pracoval pod velením četnického poručíka Josefa Luňáčka ze Zemského četnického velitelství v Praze. Bojoval na barikádách v Praze a při obraně Staroměstské radnice.

Z knihy historiků Jindřicha Marka a Tomáše Jakla Barikáda Praha (s. 72–73) se dozvídáme: „Po vypuknutí povstání se potom především Zemské četnické velitelství Praha v karmelitské ulici stalo jakýmsi koordinačním centrem bojového nasazení četnictva a také se sem ihned stáhla převážná část hotovostní roty pro doplnění výzbroje, střeliva a pancéřových pěstí. Četnictvo především díky odvaze a obětavosti svých řadových vlastenecky orientovaných příslušníků zasáhlo úspěšně jednotlivými četami do bojů o rozhlas (četa por. Václava Jiráka) na Malé Straně, Novém Městě, při hájení budovy ČTK a především pak na Staroměstské radnici, kde se ve dnech 5.–8. Května 1945 zvláště vyznamenala četa četníků pod velením poručíka Jana Hrabáka, kterou v závěru bojů účinně posílila četa por. Josefa Luňáčka.“

Právě v četě Josefa Luňáčka Pepa bojoval...

V knize se dále píše (s. 73): „Pražské četnické útvary v bojích na barikádách utrpěly následující ztráty: 15 padlých, 11 těžce a 21 lehce zraněných. Četnické oddíly v povstání bojovaly aktivně a jejich mladí příslušníci patří mezi obětavé bojovníky povstání, kteří byli opakem té (výrazně menší) části protektorátního četnictva, která svým alibismem a servilním přístupem k rozkazům okupantů způsobila českému odboji nejednou citelné ztráty. (...) V nejkritičtějších chvílích povstání v noci ze 7. na 8. května 1945 se však na pražských barikádách objevují další dvě stovky bojovníků, kteří zasahují do bojů v četnických uniformách a objevují se v hlášeních i vzpomínkách povstalců jako četnické jednotky.“

V knize se cituje část zprávy kpt. Ermantrauta (s. 83) o bojích na Staroměstské radnici právě v den, kdy zde bojoval a padl Pepa Chaloupka: 

„V 10.38 hod. byla vyslána pomoc na Staroměstské náměstí a to 2 družstva četníků – 18 mužů a družstvo partyzánů – 14 osob. Jelikož při vyjití z Perštýna byla posila napadena střelbou ze střech, byla jednotka nucena se rozdělit a postup jednotlivci zajistiti. Tím se stalo, že na místo se dostavila posila ve skupinách a někteří při zajišťování postupu a vyčišťování míst odporu bojovali samostatně.

Četnická skupina pronikla z Mariánského náměstní zadním vchodem do Staroměstské radnice, jejíž část hořela, takže nebylo možno dosáhnouti výstřelu na Staroměstské náměstí. Stáhli se proto zpět k Mikulášskému kostelu, kde umožnili partyzánům zneškodnit dva tanky. Při tom skupiny v domech a po střechách čistily hnízda odporu, která střílela a shazovala ruční granáty. Při tom byli zraněni těžce podstrážmistři Kůla a Friml a lehce štábní strážmistr Záluský. Kůla zranění podlehl. 

Npor. Chyňava, který za jednotkou postupoval a boj usměrňoval po návratu ve 14.10 hlásil, že nasazené jednotky není možno stáhnout.

V 11.55 hod. bylo 1. družstvo/ prap. Sklenář, šstržm. Husák, stržm. Zika/ posláno na výzvědy, neboť došly zprávy o pohybu tanků do Hybernské ulice. Hlouček se dostal přes Václavské náměstí do Jindřišské ulice, kerá byla z věže silně ostřelována. Pod ochranou palby Sklenáře bylo by se podařilo vniknouti do věže, když v poslední chvíli přijel na pomoc tank, který Zika použitím pancéřové pěsti donutil ku krytí za zdi věže. Na to z věže bylo znovu stříleno, že naše jednotka musela se krýti ve sklepě a skrze domy dostala se na Václavské náměstí, odkud si poslala spojku pro střelivo a pancéřové pěsti. Pak se znovu postoupilo do Jindřišské ulice a tak se podařilo Němce zatlačiti do Hybernské ulice. Při tom v příčné ulici vyřídili nepřátelský kulomet. V Hybernské ulici výstřelem ze tří pancéřových pěstí najednou podařilo se tank zneškodnit, zatímco přijíždějící tank / od Bulhara/ vyřídili partyzáni. V 15.50 hod. tatáž jednotka posílena skupinou prap. Průšy byla vyslána na Staroměstské náměstí. V Husově ulici se jednotky rozdělily k provedení výpadu z druhé strany. Po přelezení prvních barikád pokračovalo se v cestě po střechách, kde se po likvidaci jednotlivců i hnízd odporu dostali k Staroměstskému náměstí. V 16 hod. se skupina rozhodla zničit poslední z útočících tanků poblíže Celetné ulice, ale pro znamení příměří k útoku nedošlo. Strážmistr Zika s Husákem a neznámým četnickým poručíkem dělali parlamentáře a na stanovišti vyčkali do 18. hod., kdy německé jednotky pod jejich dozorem odjížděli na shromaždiště.“

Pepa Chaloupka zemřel 9 dní před svými 35. narozeninami.

Co je to pancéřová pěst?

Pancéřová pěst neboli Panzerfaust je německá ruční protitanková střela vyráběná pro wehrmacht, která se během povstání v Praze používala proti tankům a kulometným stanovištím nepřítele.

 

Tam, co prej stál před léty dům,
tam, co prej stál voják, co k zemi pad,
pošli to dál, po větru vem,
že tady stál minutu jen,
že tady stál voják a dům,
pošli to dál...

Text: Jiří Štaidl 1966

 

Po válce

• Marta Burgerová, snoubenka Pepy Chaloupky, sehrála v srpnu 1945 důležitou roli v odhalení pravé identity Rudolfa Falty – díky ní vyšlo najevo, že Rudolf Falta je ve skutečnosti Pepa Chaloupka.
• po válce povýšen in memoriam: k 28.10. 1941 na praporčíka, k 28.10. 1944 na vrchního strážmistra 
• 20.3. 1946 exhumace těla za účelem soukromého pohřbu (neproběhl, Pepa je pohřbený na ďáblickém hřbitově v Praze)
• 6.5. 1946 sestra Ludmila přebírá na fotbalovém hřišti Sparty Praha na Letné Československý válečný kříž 1939 udělený Pepovi in memoriam
• 29.6. 1946 slavnostní odhalení pomníku v Licomělicích
• jeho maminka do poslední chvíle věřila, že Pepa žije a že se jednou vrátí

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Fotografie: hrob Pepy Chaloupky na ďáblickém hřbitově

 

Současnost

V rodišti Pepy Chaloupky v Licomělicích se každoročně v květnu koná uctění jeho památky, kterého se účastní místní hasiči a obyvatelé obce. Roku 2023 se uctění Pepovy památky konalo 7. května. 

Zrazení obránci hranic z osmatřicátého roku, hrdinové z koncentračních táborů i vojáci z pražských barikád v květnu 1945 však mají dodnes přes tradiční odsudky části k historii povrchně přistupující české společnosti svědomí čisté, protože svou krví mnozí z nich naplnili verše básníka Fráni Šrámka: „Jenom z úst nevypusť, že jsem se bál. Patroni čeští, stál jsem tam? Stál!“
- Jindřich Marek

 

 

 

PODĚKOVÁNÍ: Obec Načešice a Licomělice děkuje rodině Pepy Chaloupky a Muzeu PČR v Praze za spolupráci, za možnost zveřejnit Pepovy fotografie a za poskytnuté údaje. Informace od rodiny, níže jmenovaných a archivní materiály sloužily jako podklad pro tento článek.

Velkou zásluhu na zpracování Pepova profesního života a života za okupace i po ní mají páni Radek Galaš, Josef Kracík a Jan Juřena, jejichž příspěvky vyšly v Almanachu policejních historiků.

Celou řadou informací přispěli i další lidé. Jmenovitě by obec ráda poděkovala těmto lidem (uvedeno bez akademických titulů a hodností): 

Bernart, Miloš
Dlouhý, Michal 
Galaš, Radek
Jakl, Tomáš 
Juřena, Jan
Kavický, František 
Kracík, Josef
Lášek, Radan
Pleskot, František
Vaněček, Jiří

 

Zdroje informací

rodina Pepy Chaloupky

Muzeum Policie České republiky

Vojenský ústřední archiv

Vojenský historický ústav

Archiv bezpečnostních složek

Národní archiv

 

Kde se dozvíte více o práci četníka, příslušníka Stráže obrany státu a době, ve které Pepa Chaloupka žil?

 

KNIHY O ČETNÍCÍCH A ČETNICTVU 

Dlouhý, Michal: Století četnické kriminalistiky

Dlouhý, Michal: Humoresky vážně

Dlouhý, Michal: Kutnohorská pátračka na stopě

Dlouhý, Michal: Četnický pes Alto

Dlouhý, Michal: Veselé příhody z pátrací služby

Dlouhý, Michal: Četnická abeceda

Fara, František: Četnické vzpomínky

Galaš, Radek: Československé četnictvo 1918-1929

 

KNIHY O STRÁŽI OBRANY STÁTU

Lášek, Radan: Ztracené varty

Lášek, Radan: Jednotka určení SOS (3 díly)

Lášek, Radan: Velitelé praporů SOS

Lášek, Radan: Strážci Orlických hor 1938

 

RŮZNÉ

Marek, Jindřich: Barikáda z kaštanů: Pražské povstání v květnu 1945 a jeho skuteční hrdinové

Marek, Jindřich: Hraničářská kalvárie

Marek, Jindřich: Vyhnání Čechů z pohraničí v roce 1938

Marek, Jindřich a Jakl, Tomáš: Barikáda Praha

Olivová, Věra: Dějiny první republiky

Lenderová Milena, Halířová Martina, Tomáš Jiránek: Vše pro dítě

... a mnoho dalších knih.

 

MUZEA spojená s četnickou historií:

Muzeum Policie České republiky: https://www.muzeumpolicie.cz

Četnická stanice Chlumec nad Cidlinou: https://www.cetnici.cz

Četnická stanice Těchonín: https://www.obecpastviny.cz/aktuality-kultura-a-sport/nove-muzeum-cetnicka-stanice-techonin

 

FILMY/ SERIÁLY:

Četnické humoresky (režisér Antonín Moskalyk)

 

RŮZNÉ

https://www.kuzelky.cz/dokumenty/ostatni/Ceske_kuzelky_1937-2007.pdf

https://www.svatoborice-mistrin.cz/obec-1/internacni-tabor/

https://www.pamatnik-terezin.cz

https://www.galenus.cz/clanky/traveni/traveni-dvanacternik

https://www.vhu.cz/exhibit/odznak-straze-obrany-statu-sos/

https://www.vhu.cz/1938-majova-zkouska-hranicarske-armady/

https://www.vhu.cz/horkost-kronik-a-zradu-evropskych-politiku-nahradilo-muzne-sebeobetovani/

https://www.kuzelky.cz/o-kuzelkach/

https://www.zwangsarbeit-archiv.de/cs/zwangsarbeit/zwangsarbeit/zwangsarbeit-2/index.html

https://www.vhu.cz/exhibit/totalne-nasazeni-cesi-rok-1944/

http://eldok.svkhk.cz/out/Kvasinsky_zpravodaj/Kvasinsky_zpravodaj_2012/Kvasinsky_zpravodaj_2012_55.pdf

 

Autor článku: Mgr. Milena Nováková